Zajezděte si!

Jezdectví je skvělá volnočasová aktivita, která vám může pomoci napravit problémy se zády, posílit svaly a třeba při ní také zjistíte, že nejhezčí pohled na svět je skutečně z koňského hřbetu.

Jízda na koni je jedním ze sportů, který lze provozovat do vysokého věku, a to jak rekreačně, tak i sportovně. Začátky však bývají mnohdy zlomové a rozhodují o tom, jak se vám tato aktivita zalíbí a zda u ní zůstanete nebo ne. Stejně jako jinde i zde platí, že důležitou roli hraje osobnost instruktora, který vás právě tímto úsekem provede a pomůže vám postupně se na koni osamostatnit. Jezdectví obsahuje celou řadu závodních disciplín, způsob ježdění se ale v základu dělí na „anglické ježdění“, „westernové ježdění“ a pro většinu známé dostihové závody. Každý jezdecký styl má trochu jiné požadavky na způsob ovládání koně, způsob pohybu koně, používají se jiná sedla i uzdění. Přesto lze říci, že hlavní jezdecké disciplíny jsou drezura, parkur, dostihy, všestrannost a western.

Minimum je 50 hodin na koni

Pokud si myslíte, že jakmile na koně nasednete, tak vyrazíte na vyjížďku, jste na velkém omylu. Čekají vás hodiny a hodiny učení, kdy se budete učit o koně pečovat, sedlat ho, naučíte se, jak se ke koni chovat a teprve pak možná na něj poprvé s pomocí instruktora nasednete. „Myslím si, aby člověk o sobě mohl říct, že skutečně umí jezdit na koni a věděl, jak se zachovat v každé situaci, musí mít za sebou asi 200 naježděných hodin. Po padesáti lekcích si již můžete vyjet na projížďku, většinou zvládne krok, klus i cval, ale zpravidla ještě nemáte koně ani sebe na koni plně pod kontrolou. Jezdectví a kurzy jezdectví jsou během na dlouhou trať, ale zároveň také celoživotní investicí,“ říká Daniel Toušek z Jízdárny Radonice.

Jezdectví není levnou záležitostí

Existuje mnoho variant jezdeckých kurzů a je jen na vás, kterou si vyberete. Většina lekcí pro začátečníky trvá 30 minut a po pěti až deseti lekcích lze pokračovat v ucelených lekcích celou hodinu. „U nás v jezdecké škole rozdělujeme kurzy podle úrovně jezdce od začátečníků až po zkušené jezdce. Oblíbené jsou také rychlé a intenzivní kurzy po pěti i deseti lekcích za jeden pracovní týden. Ty jsou určené všem, kteří se chtějí nebo potřebují rychle naučit základy a později pravidelně pokračovat v tréninku, nebo základní dovednost využít i k rekreačním letním návštěvám agroturstické jízdárny. Rovněž i zkušenější jezdci zvýšenou intenzitou tréninků zvýší své dovednosti mnohem rychleji. Mohou to být lidé, kteří v jízdě na koni našli svůj oblíbený koníček, ale také ti, kteří potřebují umět jezdit na koni kvůli své profesi – herci, policisté, sportovci apod. Cena samostatné lekce se pohybuje okolo 400 Kč, kurzovné za deset lekcí je od 3000 Kč,“ upřesňuje Daniel Toušek.

Nezhubnete, ale posílíte celé tělo

I když jezdectví není přímo typický sport ideální ke zhubnutí, jako pravidelná fyzická a dost možná i psychicky relaxační volnočasová aktivita vám jedině prospěje. Spíše než o aerobní sport jde o pohyb, který vám pomůže zpevnit vybrané svalové partie, srovná vám záda a posílí střed těla. Za hodinu jízdy na koni spálíte okolo 250 kcal, ale v případě, že se jezdectví věnujete na vrcholové úrovni můžete vypotit až 600 kcal. „Jezdectví je zcela jistě aktivním sportem, byť to na první pohled vypadá, že se jezdec jen veze… Avšak pokud chce být jezdec doslova jezdcem, musí vyvinout relativně hodně aktivity, aby koně ovládal a kontroloval v pohybu. Přitom všem je ale třeba být uvolněný a skutečně zapojit jen ty svaly, které jsou v danou chvíli aktivní a pracují. A to bývá na začátku často problém. Začátečník většinou tuhne tam, kde musí být uvolněný a obráceně,“ vysvětluje Dan Toušek. Nejpodstatnější je naučit se správný sed, abyste se na koni cítili bezpečně a jistě a přitom koně přespříliš nezatěžovali. K tomu je potřeba rovnováha a zapojení hlubokých svalů břicha a zad. Kromě toho se při jízdě na koni namáhají především svaly na vnitřní straně nohou – tj. lýtka a stehna.

NA VLASTNÍ KŮŽI

Na koni jsem již párkrát v životě seděla a dokonce jsem již absolvovala i pár lekcí jezdectví, ale vzhledem k tomu, že mezi každou byl vždy minimálně roční rozestup, považuji se za naprostého jezdeckého začátečníka … Což mi můj instruktor Daniel hned na začátku také potvrdil. I když většinu svých studentů vede k tomu, aby se koně naučili hned čistit, sedlat, nauzdit apod. sami, mně naštěstí při první lekci pomohl a koně připravil sám. Pak mi Dan vysvětlil, jak ke koni přistupovat, že mu nemám hned při prvním kontaktu sahat mezi oči ani k němu nechodit zezadu a další podobné důležité a zároveň praktické rady, které se hodí jak začátečníkovi tedy mně, tak i zkušenému jezdci.

Po této úvodní nezbytné teorii už stačilo „jen“ naskočit na koně. Lehce se řekne, hůře provede. Naštěstí mi Dan pomohl a já se za chvíli octla v koňském sedle a dívala se na svět „svrchu“. Nejdřív jsme se vydali na malou procházku po celém jezdeckém parku a při této příležitosti jsem se naučila uvolněně sedět a cítit koně, kterého vedl Dan na ruce, a také jednoduché pokyny, jak pobídnout koně do kroku, navést ho na správný směr apod. Druhá část lekce probíhala na lonži, což je dlouhý popruh zapnutý do udidla v koňské hubě a pomocí něhož instruktor udržuje koně kráčet na pravidelném kruhu kolem něj, k čemuž dopomáhá kruhová plocha ohraničená plotem, tzv. kruhovka.

Tím se začátečník nemusí příliš věnovat vedení koně, ale předně sám sobě a pokynům instruktora. A právě tady jsem nejdříve zkoušela správný sed na koni, učila se tzv. odlehčený stehnový sed a následně i „prostocviky“. Ne, nešlo o sokolské cviky, ale velmi jednoduché cviky na koni, které měly za úkol prověřit stabilitu sedu a udržení se v sedle. Nevěřili byste, ale ono upažit obě ruce a zároveň udržet rovnováhu při kroku koně, není jen tak. Podobných cviků bylo samozřejmě víc a já postupně zjišťovala, že i na první pohled nudné lonžování mě začíná bavit. Asi to bylo především tím, že jsem měla pocit, že se skutečně učím na koni jezdit a není to jen o tom, že instruktor vede mého koně na uzdě, jak se mi již v několika předchozích zkušenostech stalo. V závěrečné fázi jsem si vyzkoušela, jaké to je, když kůň přejde do klusu a člověk k tomu má vysedávat v pravidelném rytmu ze sedla a později i zkusit koně pobízet. Uf… není to sranda, ale zvládla jsem to. Na konci jsem si sama odvedla koně do stáje, kde už na něj čekala odměna v podobě plného kyblíku obilninové pochoutky. Po pravdě si myslím, že si ji zasloužil více než dost… Je fakt, že naučit se dobře, resp. správně jezdit na koni chvíli trvá, ale pokud vydržíte, odměna bude veliká. Veškerý výcvik kromě všeho ostatního přispívá k potřebné bezpečnosti, která umožní si tuto aktivitu pořádně užít. Volnost pohybu, rychlost, krása a především dokonalé spětí s přírodou je na koni nezaměnitelné.


Článek je z kampaně Hubneme do plavek



Byl pro Vás článek užitečný?